V osmdesátých letech se ve Finsku často mluvilo o tom, že problémem finského filmu je nedostatek dobrých námětů. Kaurismakiho tehdy napadlo, že podkladem pro dobrý námět se může stát například obyčejná sirka: Kde se vyrábějí sirky? – Nejspíš v nějaké továrně. – A kdo je tam vyrábí? – Snad nějaké děvče. – A kam jde děvče po práci? – Možná domů. – Co na něj doma čeká? – Možná úchylný otec. Rozvinutím tohoto elementárního dějového řetězce vzniká na konci drama téměř antických rozměrů. Snímek obsahuje, i na Kaurismäkiho tvorbu, mimořádně málo replik, první zazní až po devíti minutách filmu: „Jedno malé pivo."

Finsko, Švédsko, 1990, 68 min., r. Aki Kaurismäki

Už Hans Christian Andersen, k jehož pohádce Kaurismäki v tomto filmu odkazuje nejen názvem, ale i některými konstitutivními prvky díla, reprezentuje v oblasti literatury pro děti a mládež dosti výjimečnou osobnost. Jeho pohádkové příběhy, vyznačující se netradiční volbou postav, prostředí, ale např. i nekompromisností dějových point, v mnohém předznamenaly nástup tzv. moderní pohádky, u níž je jednou z určujících charakteristik schopnost oslovovat i dospělé publikum.
Z Andersenova pohádkového anekdotického vyprávění o chudé malé prodavačce sirek, která se poslední den v roce osvobodí od bolestí světa a dostane se k Bohu, Kaurismäki převzal především postavu dívky, jejímž údělem jsou sirky. Hlavní představitelka tohoto filmu Iiris pracuje, jak naznačuje titul, v sirkárně. Jinak se ale charakteristika její postavy nijak neodlišuje od kaurismäkiovského typu. Ačkoli je už dospělá, stále bydlí u rodičů. Monotónnosti života uniká čtením dívčích románů a příležitostnou návštěvou tanečních zařízení. Jednoho dne však potká vysněného muže, ale bohužel velmi brzy zjistí, že se ani minimálně nepodobá idolu objevenému v únikové literatuře pro ženy a dívky. A tak velké zklamání Iiris odpustit nemůže…
To už Andersena nepřipomíná ani zdaleka. Oproti děvčátku z jeho pohádky, jež končí svůj život v takřka úplné nehybnosti a jisté agonické apatičnosti, se filmová Iiris rozhodne jednat. A ačkoli pomsta iniciovaná zklamanými iluzemi působí nejen pateticky, ale vlastně i nepatřičně, je to samo odhodlání hlavní představitelky, vytrhující ji z umrtvujícího poklidu, co dodává filmu opravdu dramatický rozměr.
O tom, že mezilidské a především milostné vztahy jsou opravdu velmi komplikované, nás Kaurismäki přesvědčuje i v jiných filmech. V Děvčeti ze sirkárny tvoří jeden z ústředních hybných momentů nenaplněnost lásky, takřka nedosažitelnost jejího naplnění. Tento prvek bezútěšnosti vyvažuje finský režisér tím, že výrazněji akcentuje jiné než jen milostné vztahy a osobitý humor, zakládající se mnohdy na kontrastu mezi vážností přednesu a mírnou absurditou řečeného a celé situace. Někdo se směje i proto, že je to tak nepatřičné. (LFŠ)