Ingmar Bergman natočil tento snímek v roce 1966 nedlouho poté, co prodělal vážnou chorobu, během níž se ocitl na hranici života a smrti. Jeho rozpolcený duševní stav se bezprostředně promítá do děje i stavby filmu. Vše začíná velmi neobvyklým prologem, předsazeným před samotný filmový děj,pro nás jen jakýmsi neuchopitelným sledem zdánlivě nesouvisejících bizarních sekvencí, symbolizujících autorovo zraněné nitro a zpochybnění hodnot jeho dosavadního světa. Sledujeme postupně záběry pavouka, zkrvavené ruky, ostré hroty mříže následuje záběr mrtvých těl dvou starých lidí, ženy a muže, výtvarně silně vypovídající asociace symbolizující duši ve stavu zmatku a neutříděnosti Právě tak samotný film, jehož hrdinkami jsou dvě ženy, mladá zdravotní sestra Alma a herečka Elisabeth, obsahuje několik snových scén, které jen těžko zařadíme do reálného děje. Taková jsou například noční setkání Almy a Elisabeth, kdy si obě ženy fascinovaně prohlížejí své tváře, nápadné svou podobností. I postava Elisabethina manžela přichází za Almou jakoby ze sna a v naprosto nereálných souvislostech,do kterých se zase vrací.

Švédsko, 1966, 85 min, r. Ingmar Bergman, v originálním znění s českými titulky