Sofia Coppola, dcera Francise Forda Coppoly, vyrůstala jako prominentní filmový potomek. Její první filmové zkušenosti jsou však ve znamení výsměchu. Poněkud neprávem haněná za svůj výkon ve třetím Kmotrovi, což se dá vysvětlit i jako zasednutí na dítě nepotismu, se zprvu vydala jinou než filmovou cestou, a to kráčením po mole – prosadila se jako modelka, zatímco studovala fotografii. Smrt panen představuje zrození režijní a scenáristické kariéry Sofie Coppoly, když po dočtení románu sama usedla ke stolu a napsala scénář čistě pro vlastní potřeby a pod silným dojmem z četby. Sama říká, že Smrt panen z ní učinila filmařku.
Ještě před Smrtí panen však debutovala krátkým filmem s emblematickým názvem Lick the Star, což jaksi předjímá její poetiku: těžko se to popisuje, ale každá z ústředních postav Smrti panen i Ztraceno v překladu působí, jako by toužila olíznout hvězdu.
Smrt panen (Virgin Suicides) sleduje pětici náctiletých sester, které zdánlivě bez důvodu spáchají hromadnou sebevraždu. Přestože předměstí a pečlivá spořádanost jeho obyvatel (ovšem jen dokud se jeden nepodívá za sousedův plot) je častým námětem hororů a thrillerů – nelze nevzpomenout Lynchův Modrý samet – Sofiin film vyniká anemickou atmosférou dívčích pokojů o polednách. Sestry, jimž vévodí Lux Kirsten Dunst, jejíž světlo pohasíná, jsou rodiči držené pod přísným domácím režimem, působí jakoby po ztrátě krve, bez vitality. Coppola záměrně snímala polehávající dívky tak dlouho, dokud se samy herečky nezačaly nudit a nevyvstaly jejich drobné tiky a přirozenosti.
Film je mimořádný tím, že sebevraždy nepsychologizuje, zato staví na inherentní melancholii puberty. Divák je v podobné pozici jako chlapci, kteří dívky pozorují, špitají si, kradou jim deníčky – mají vlastně typickou roli děvčat, ale nedaří se jim sebevraždy pochopit. Ony prostě nastanou, s odevzdaností a nevyhnutelně. Jsou v pravém slova smyslu snové – bez rozpoznatelného začátku, ale se závěrem, který obsahuje ultimátní konečnost. Sofia Coppola si přála natočit artový film pro teenagery a podařilo se jí to v klasice, k níž se vrací již několikátá generace dosívajících divaček mimo jiné i pro upřímné zobrazení sexuality mladistvých a drobné kultovní manýry jako rentgenový zoom na kalhotky Lux před plesem, na nichž je napsáno jméno jejího kluka.
Zvláštní smutek je modus filmů Sofie Coppoly. A nikde není tak patrný jako ve Ztraceno v překladu, v němž neočekávaný, ale o to potřebnější vztah naváží Charlotte (Scarlett Johansson), mladá žena opomíjená partnerem, a Bob (Bill Murray), muž za zenitem točící lukrativní reklamu na whisky. Jejich vztah není nikdy plně definován, je to více než přátelství, ale nepřekročí práh romance. A tak si tito dva osamělí dělají několik dní nezapomenutelnou společnost v tokijském hotelu Park Hyatt.
Ztraceno v překladu patří k nejlepším filmům nultých let, uspělo u diváků i kritiků a bylo nominováno na čtyři Oscary (za nejlepší film, režii, herce a původní scénář, v němž slavilo úspěch), ale mělo tu smůlu, že soutěžilo v nemožném roce, kdy Ceny Akademie převálcoval Návrat krále.
Coppola, kterou Bill Murray nazývá sametovým kladivem, strávila po svých dvacetinách nemalou část života právě v Tokiu a chtěla o této zkušenosti natočit film prodchnutý specifickou kombinací snovosti, neonů a vláčnosti jet legu. V celém filmu je cosi unikavého, a přestože v něm má roli karaoke, mluví jasným hlasem Sofie Coppoly. Tajnosnubnost, tolik typická pro atmosféru filmů Sofie Coppoly, je nepřekonatelně vyjádřena závěrečnou scénou Ztraceno v překladu, v níž se loučení a Bobovo šeptání do Charlottina ucha stalo předmětem věčných debat. Jejich poslední slova byla ztracena v davu.
Smrt panen i Ztraceno v překladu jsou oba filmy ennui a dokonalé příklady snímků, v nichž vládne nálada nad zápletkou. Poetika Sofie Coppoly je vždy citelná, ale ne snadno hmatatelná. Režisérka o Kirsten Dunst, kterou pokládá za svou spřízněnou filmovou duši, prohlásila, že vypadá jako klasická americká blond roztleskávačka, ale má hloubku v očích. A tak by se daly popsat i filmy Sofie Coppoly. Mají v očích hloubku.
Kompletní program Americké nezávislé zimy na Facebookové události.
Tomáš Krause